Nerespektování osobního života, absence firemní kultury a další důvody, které vedou k odchodu ze zaměstnání
Říká se, že v nejlepším se má přestat, a to by se dalo částečně aplikovat i u našeho životního cyklu v zaměstnání. Tím samozřejmě nenabádáme, abyste vaši vysněnou pozici opouštěli, pokud jste spokojení. Nebojte se však toho, pokud to tak aktuálně cítíte. Změna zaměstnání je přirozenou součástí vývoje každého jedince.
Zvyklosti zaměstnanců se navíc za poslední léta, které byly ovlivněny pandemií COVID19 přehodnotily. Stále více nás zajímají hybridní formy spolupráce, nebo remote jobs. Čas s našimi blízkými a poznávání je pro nás přednější, protože si uvědomujeme, že žijeme jen jednou, jak se říká. A taky víme, že práci dokážeme odvést stejně kvalitně, ne-li mnohdy ještě lépe, odkudkoliv. Firemní fitko, káva z pražírny, nebo snídaně už pro nás nejsou tím, co by nás motivovalo ve firmě zůstat. Co když je naše výpověď podmíněna dalšími, méně příjemnými faktory?
Jedním z nich může být například nerespektování osobního života. Management nebere v potaz soukromí pracovníků. Můžeme se s tímto setkat u managerů, hlavně výkonově orientovaných, pro které je firma takovým symbolickým „dítětem”. A tím pádem mají stejné očekávání od zaměstnanců. V těch se vytváří časem pocit nedostatečnosti, pokud nedělají v takovém tempu, jako jejich nadřízení. Být s rodinou a blízkými považují časem zaměstnanci za hřích a něco, co by si vlastně měli odpracovat. Existují ale i takoví vedoucí pracovníci, kteří mají dvojí metr. Od svých podřízených požadují výsledky, ale sami se tak věnují svým aktivitám. Chtějí mít pouze pocit moci.
Říká se, že když nejde o život, nejde, slušně řečeno o nic. Je smutným příběhem, pokud nás k odchodu vede pochroumané zdraví, přetížení, žaludeční vředy a opakované migrény. Pokud navíc je manager nedůvěřivý a zdravotní potíže devalvuje na nedůležité, (protože on přece za celou dobu působení ve firmě nemocný nebyl), může to opravdu vést k nepříjemným následkům. Jak v oblasti zdraví zaměstnance, tak i v rámci působení ve firmě.
Určitě známe ten pocit, že „neustále něco nestíháme”. Jenže k tomu přispívá i to, že jsme přehlceni. Jak různými komunikačními platformami mezi týmy, tak i dalšími kolegy. Naše pracovní dny jsou zaplněny nekonečnými a kontraproduktivními meetingy, které nevedou mnohdy k žádnému posunu. Pokud nereagujeme na komunikačních kanálech, jsme tak osočeni z absence komunikace a nedostupnosti. A aby toho nebylo málo, všude jsme upozorňováni, že včera bylo pozdě. Není nestandardní, že nám je úkol předložen v den, před naší dovolenou. V tomto okamžiku se cítíme jako hříšníci, protože si bereme – třeba jen pár dní volno. Pokud je možnost si s nadřízeným o způsobu zadávání práce promluvit, můžete přece jen, dojít ke vstřícnému řešení. Ani nadřízený totiž nemusí vědět, kolik času vám úkol zabere. Považuje jej za vyřešený tím, že vám jej zadal. A tím pádem i předal zodpovědnost.
Striktní vs. volná firemní kultura může vést k nejistotě ve firmě, a posléze k jejímu opuštění. Pokud jste zažili striktní firemní kulturu, pak jste se pravděpodobně ocitli v situaci, kdy nešlo uhnout naprosto v ničem. Jsou přesně dané normy i na chování mezi kolegy a každý úkol má přesně daný postup. Pohled „big picture” vlastně není možný. Ideálním řešením není ani přílišná volnost a absence vizí, které pro někoho mohou být strašákem. Průšvih nastává v případě krize firmy, kdy pokud není daný ani krizový scénář, dochází k nesmyslnému stanovování pravidel a svalování zodpovědnosti na zaměstnance a jejich výsledky. Což představuje následně chaos a dezorientaci.
Co bylo pro vás červeným praporkem v opuštění zaměstnání?
