Dokument Dvě deci tuše je osobní filmová zpověď, v níž se Ester Geislerová pokouší pochopit život svého otce Petra Geislera – japanologa, kaligrafa, fotografa a muže, který celý život balancoval mezi genialitou a sebedestrukcí. Z rodinných archivů, dopisů, kaligrafií a vzpomínek skládá citlivý portrét člověka, který dokázal proniknout hluboko do japonské kultury, ale zároveň nedokázal uniknout vlastním démonům.

Film vznikal několik let a jeho základem se staly tisíce materiálů, které Ester objevila až po otcově smrti. Původní nápad na výstavu se postupně proměnil v celovečerní dokument, jenž propojuje osobní rovinu s kulturním kontextem. Natáčení probíhalo i v Japonsku, kde režisérka hledala stopy lidí, kteří Petra Geislera znali, a snažila se pochopit, proč byl pro ně tak výjimečný.

Petrův život byl plný kontrastů: šedé normalizační Československo proti neonovému Tokiu 80. let, precizní kaligrafie proti chaotickému osobnímu životu, hluboké znalosti proti neschopnosti najít stabilitu. Ester tyto protiklady nevykládá jako soud, ale jako pokus o porozumění. Dvě deci tuše tak působí jako tichý dialog mezi dcerou a otcem, který už nemůže odpovídat.

Po premiéře na MFF Karlovy Vary vstoupil film do českých kin a rychle si získal pozornost kritiků i diváků. Oceňují jeho vizuální poetiku, emocionální sílu a odvahu jít až na dřeň osobního příběhu. Dvě deci tuše není jen dokument o výjimečném japanologovi – je to film o paměti, rodinném dědictví a o tom, jak těžké je uchovat člověka, který se postupně vytrácí.