Hudba, Móda, Lifestyle & Urban kultura

Rozhovory Umění

„Neustále se snažím rozvíjet a hledat sebe samotnou ve své tvorbě,“ uvedla pro rozhovor tatérka Claire Clement.

Květen 27, 2019

„Neustále se snažím rozvíjet a hledat sebe samotnou ve své tvorbě,“ uvedla pro rozhovor tatérka Claire Clement.

Jaké to je být uměleckým tatérem v době, kdy jsou stále populární tetování nekonečna a delfínků? Kde bere inspiraci ke svým originálním dílům? A nad čím se zamyslet, než si sami nějaké tetování uděláte? To a mnohem více se dočtete v rozhovoru s tatérkou Claire Clement. 

Mohla byste se nám prosím představit vlastními slovy?

Jsem tatérka z Brna, která už od dětství ráda tvořila a čmárala si něco na papír. Mimo běžné základní a středoškolské vzdělání jsem chodila zhruba 10 let na zákládní uměleckou školu a další kroužky plné tvořivosti. Neustále mě bavilo se v tom rozvíjet a objevovat moje umělecké schopnosti. Byla jsem zkrátka ten žák/student, který si v hodině neustále kreslil pod lavicí.

Během střední školy jsem si uvědomila, že chci ve svém životě neustále kreslit a nejlépe se tím i živit. Ve 14 letech jsem dostala znenadání první rádoby zakázky na navrhování motivů k následnému vytetování a v tomto období jsem ani nevěděla, oč se ve výsledku jedná.
Závisle na této náhodě jsem začala přemýšlet nad tatérstvím. Zatím jsem jen pročítala teorie, historii tetování a zjišťovala si informace, kde jsem jen mohla. V 16 letech jsem si pořídila první strojek a zkoušela první pokusy na prasečí kůži a poté na prvních dobrovolných lidských „obětech“.

V den 18. narozenin jsem poprvé potetovala sebe a začala jsem se tetování věnovat co nejčastěji to šlo během střední umělecké školy. Zhruba od roku 2016 až 2018 jsem jezdila s kufrem plným tatérských potřeb MHDčkem ke klientům domů a tetovala je, abych si danou techniku co nejlépe procvičila a pomalu začala uplatňovat svůj daný styl a zaměření.

V srpnu 2018 ve 20 letech jsme s pomocí mého manžela založili náš CLAIRE CLEMENT TATTOO ATELIÉR v Brně, blízko mé nejoblíbenější umělecké čtvrti Kamenná kolonie.
V říjnu 2018 jsme společně byli na naší první tetovací konvenci v Brně – TGPB. Nyní máme studio necelý rok a nemohu být více než spokojená, jak se můj sen splnil tak rychle a mohu říct i úspěšně, vzhledem k zájmu ze strany klientů a nekonečné tvůrčí svobody.

Z vašich sociálních médií je zřejmé, že jste již našla svůj styl a lidem se líbí. Jaká byla cesta k hledání toho správného?

Hledání vlastního osobního stylu je nekonečná cesta, která nikdy neskončí, pokud je člověk sebekritický a hledá v sobě další možnosti své tvorby a má zájem rozvíjet se sám v sobě.
 
Styl, který jsem například měla před půl rokem, už není takový, jaký bych si představovala momentálně. Neustále se snažím rozvíjet a hledat sebe samotnou ve své tvorbě. Tvořím pouze to, co je mi v daný moment blízké a nejvíce životanaplňující, protože jedině to mě činí šťastným umělcem. V tom mi napomáhá neustálé kreslení a užívání psychedelik.

Moje tvorba se dá, řekněme, zařadit do abstraktního stylu, který je mi nejbližší, což jsem zjistila zhruba před rokem. V období, kdy jsem začínala tetovat, byl můj nejoblíbenější styl oldschool a byla to pro mě taková jistota, že ho budu dělat celý život a vždy se zákazníci najdou. Teď mi to přijde směšné, protože vzhledem k tomu, jak oldschool má hodně přesná pravidla a já se dostala ke svému stylu abstrakce, kde pravidla nejsou téměř žádná. Kdo ví, kam moje tvorba povede dál, ale věřím a doufám, že abstrakce se budu moct držet nadále. Miluji, jak abstrakce je nahodilá, nemá hranice ani jasné podmínky. Můžete v daný moment vytvářet cokoli, co vás napadne a nemusíte se stresovat, zda linku máte přesně rovnou podle pravítka, nebo daný motiv správně symetrický. Takové dokonale přesné tvoření mě vůbec nenaplňuje a nedává mi v životě smysl. Chci si tvořit a malovat to, co mě v daný moment napadne, nezávisle na pevných bodech. Lidské tělo je malířské plátno a já ho pomalovávám svojí duší a vlastními principy.

Jak hledáte k novým návrhům inspiraci?
Jak už jsem zmínila výše, tak ze všeho nejvíce mi pomáhá užívání psychedelik, která mě rozvíjí jak psychicky, tak také v uvědomování si vnitřních cílů při vytváření umění. Tím, že jsem si ujasnila sama v sobě, kdo opravdu jsem a co je pro mě v životě důležité, tak se díky tomu zaměřuji na moje osobní inspirativní podněty (pozorování přírody, zvířat, dostatečný spánek, pozitivní myšlení, objevování vlastních možností…).


Inspirace nepřichází pokaždé, když na ni člověk pomyslí, ale pouze tehdy, když to samo podvědomí povolí a otevře se těmto možnostem. Inspirace vždy ve mě prostupuje jako vize v hlavě. Když mi daný klient napíše své požadavky a myšlenky na jeho vysněné tetování ode mě, vždy mi v hlavě blikne matný, rozmazaný a na první pohled nečitelný obraz výsledného návrhu na tetování. Často jsou to pouze matné tvary, fleky, čáry a nejisté věci (proto pro mě má abstraktní tvorba význam, je s tímto mechanismem hodně propojená). Jak kdybyste měli několik dioptrií a nemohli si nasadit brýle. Skrz tuto základní vizi začínám kreslit návrh podle toho, co si z vize pamatuji. Pracuji s touto myšlenkou a kreslím, co mě napadne, nahodile a nenaplánovaně. Pokaždé, když mně ta vize blikne hlavou, kreslením se mi vše vykrystalizuje a vidím najednou celý smysl daného díla. Jako kdyby umět kreslit znamenalo mít super schopnost, která otevírá moje vnitřní představy o světě. Přitom nejsou zprvu vůbec jasné a musím je sama objevit a projít si tímto rituálem u každého návrhu.   

Co se vám vybaví jako první, když se řekne tetování?
Umělecká metoda, která vytváří originální dílo na lidské tělo pomocí rituálu tetování, kterým by si měl projít pouze člověk, který je si vědom celé jeho podstaty – bolesti, trvalosti a jedinečnosti. Tetování je o obětování svého pohodlí v podobě dlouhé bolesti, překonávání vlastních vnitřních hranic, uvědomování si individuálních životních priorit a následné uspokojení.

Móda, líčení, bytové doplňky. Téměř vše podléhá nějakým trendům a tetování není výjimkou. Co je podle vás teď IN? Přizpůsobujete se těmto vlnám?
Tetování je IN už prakticky od pravěku, ale o takové historii není běžná skupina lidí obeznámena. Neřekla bych, že tetování je momentálně IN, ale je v dnešní době čím dál více rozvíjeno o další dosud neobjevené styly, také je více propagováno skrz sociální sítě a internet. Z čehož vyplývá, že se zvyšuje obecná informovanost o tetování a lidi si uvědomují, že by tetování mohlo být to pravé i pro ně, ať už kvůli estetice nebo symbolice. Také si mohou snadno vybrat, který tatér jim vyhovuje nejvíce skrz jejich tvorbu a zaměření. Lidé si také více uvědomují, že tetování není trestní zločin ani něco, za co se musíte stydět. Naopak je to drahá osobní oběť za to, co je pro ně v životě důležité a chtějí to mít na sobě do konce svého života vyobrazené. Ano, některé motivy jsou, řekněme, více IN než druhé, ale pokud člověk řeší tetování podle tohoto způsobu, tak podle mě není hoden si tetování nechat udělat…jelikož nepochopil pravou podstatu tetování.



Co byste doporučila lidem, kteří mají zájem se tetování také věnovat?

Hlavní věc je umět kreslit, kreslit a kreslit, ale ne domeček jedním tahem, ale dlouholetá praxe s kreslením a neustálé sebezlepšování se k dokonalosti. Až je člověk schopen nakreslit cokoliv, tak teprve potom by si měl uvědomit, jaký styl je ten jeho a tomu se věnovat.

Prožívat tetování jako svoje životní poslání, jinak nejste podle mě pravý tatér, ale jen mechanický stroj, co pro peníze udělá cokoli a vytetuje cokoli bez rozmyšlení a daných následků pro člověka, který toto tetování ponese zbytek života. S uměním kreslit souvisí i učení se tetovat se strojkem, to je další věc, kterou je potřeba trénovat klidně i několik let. Nejprve doporučuji si o tatérství přečíst – co to vůbec je, co to obnáší za dlouholetou praxi a učení, přečíst si historii tetování, poptat se tatérů osobně, co by jim sami poradili, shromažďovat zkušenosti jiných lidí, co pro ně tetování znamená a další důležité informace. NEDÁ se to naučit za jeden den.
Hlavně pokud chcete začít, trénujte prosím prvně na umělé/prasečí kůži, než abyste někomu narušili život tím, že na své kůži bude mít hnusné zjizvené tetování. Ano, umělá kůže je jiná, ale je nejprve důležité se naučit techniku a ne skočit jak začínající plavec do bouřkového moře.

Není to příliš dlouho, co jste si s manželem otevřeli v Brně vlastní salón. Byl to náročný krok?
Nebyl náročný, ale životanaplňující zážitek. Ano, s podnikáním se nesou určitá rizika a překážky, které jsou náročné. Sama jsem si říkala „co když ke mě nikdo nepůjde na tetování, co když nám to nevyjde a do roka zavřeme, když do toho dáváme tolik úsilí a také peněz…“, ale pokud neděláte v životě risky, ničeho nedokážete.

 

Kolik motivů přibližně týdně tetujete? Jak toto tempo zvládáte?
Tetuji 5 dní v celém týdnu s dopředu navolenými volnými všedními dny na 4 měsíce dopředu (moje osobní volna), což znamená že tetuji vždy o víkendu a v týdnu mám dva dny osobního volna a zbylé dny tetuji. Zvládám za den 1-3 klienty, ale odvíjí se to od velikosti tetování, náročnosti motivu a daného typu služeb, dělám také piercingy a permanentní make up. 
Pokud tetuji např. motiv o velikosti 40cm , tetuji pouze jednoho člověka za ten den.
Toto tempo jsem si stabilizovala až za poslední měsíce. Ze začátku jsem chtěla stihnout co nejvíce lidí, ale to bylo na úkor mého zdraví a všech jiných věcí. To se mi špatně obrátilo a psychicky jsem se zhroutila z důvodů mé sociální fobie, neustálé unavenosti až na zvracení i omdlívání bez dostatku příjmu jídla přes den a volného času pro sebe a vlastní život. Nestíhala jsem ani návrhy, ani se nijak rozvíjet ve své tvorbě. Z těchto zkušeností jsem se ponaučila a momentálně mám pouze tolik klientů, kolik jsem schopná zvládnout podle mé aktuální situace.

Přemýšlíte nad tím, že člověk který k vám přijde, bude mít vzpomínku na celý život? Jaké to pro vás je, někomu tak silně zasáhnout do života a pak už ho třeba nikdy nevidět?
Pokaždé, když mi už někdo jen napíše svoji první zprávu, že chce ode mě tetování a miluje moji tvorbu, projde mi tato myšlenka hlavou. Když jsem začínala tetovat, bylo to pro mě hodně emocionálně náročné skrz tyto otázky. Ale časem už člověk bere tetování jako součást života. Je to hrozně nekonkrétní souhrn emocí a myšlenek, které nejsou snadné definovat. To že ty klienty potetuji, ztrácím také třeba možnost svoje dílo vidět znovu, jako když prodáte obraz a už ho neuvidíte. Představa, že to tetování už neuvidím, je jak kdybych ztratila kus sebe. A že těch kousků je už hodně rozeseto… Ale momentálně jsem moc šťastná a beru to pokaždé tak, že ten kus mě v těch lidech má svůj smysl, když sami o něj žádají a potřebují „mě“ mít na sobě a ten kus je doprovází poté celým životem…



Je něco, co byste ráda vzkázala lidem, co přemýšlí o tetování?

Určitě doporučuji mít věk minimálně 20 let, než do tetování půjdete.  Můj osobní názor je, že v letech kdy vám je 15-20 se toho hodně děje (maturita/přijímačky/nejisté životní lásky..apod.) a to může mít negativní vliv na váš úsudek. Dle mých vlastních zkušeností – tetování vytetované do 20 let je často nepromyšlené a unáhlené. Nemusí to tak nutně být samozřejmě, není to pravidlo, ale stává se to často.
Promyslete si svůj vybraný motiv pečlivě a klidně i několik let (není kam spěchat). Motiv by pro vás OPRAVDU měl něco znamenat. Nestačí pouze to, že se vám motiv líbí, ten se vám přestane líbit za pár let, věřte mi… Musí znamenat něco, co pro vás určitě bude mít význam na třeba dalších 70 let. Tímto zajistíte správné uvažování o tom, co si na sebe dáte a co ne. 
Základ je – promyslet si motiv, osobní význam, a najít si tatéra, který vám sedí jeho stylem (ať už je kdekoli na planetě, dojeďte za ním a nebuďte líní a hlavně lakomí, různí umělci mají různě oceněnou práci a různé čekací doby, ale originál je vždy k nezaplacení!). Hlavně také tetování nezmenšovat kvůli bolesti, netetovat se kvůli mámě a další podobné úsudky, které nemají smysl. Vaši rodiče/rodina/známí/kamarádi nežijí ve vašem těle a nemají právo vám říkat, co máte/nemáte dělat. Ať už kdokoli říká cokoli, tetujete se pro sebe. Ne pro jiné lidi nebo na základě jejich názorů a pravidel. Žijete pouze teď a tady, je potřeba toho v životě zažít co nejvíc, překračovat svoje hranice, nebo snad ne? Pokud ne, jste jen ovce, co se táhne se stádem a nežije opravdový osobní život a vaše reálné já je za maskou, kterou nechcete sundat. 

Děkujeme Claire za rozhovor a budeme se těšit na její další tvorbu.  Tu můžete sledovat zde na instagramu:

https://www.instagram.com/claire_clement/ 

Fotografie: Adeel Hrubá – instagram @adeel.jpg

 

 

 


Written by:



Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *